O tom, jak se mi trochu změnily priority

Za tu dobu, co jsem byla blogově mimo, mi přijde, že jsem se lehce změnila. Asi jsem díky vysoké a náročnému zkouškovému zase o trochu víc dospěla. Ale jenom trochu, nebojte.

Už mi tolik nezáleží na tom, abych si koupila rtěnku nebo nějakou dekorativku, kterou vychvaluje do nebes má oblíbená blogerka, protože vím, že ji stejně neunosím. Stejně tak si naivně nekupuji paletky stínů, i když jsem se zamilovala do Sleeku, ale s stínama to prostě neumím a stejně na to ráno nemám čas. Neutrácím peníze a kravinky na ebay, jen abych o nich mohla napsat recenzi,...

O trochu víc jsem se začala zajímat o to, jak kvalitní život mám. Mám přítele, rodinu, přátele, dobrou brigádu a skvělou školu. Bohužel to jde celkem špatně vše skloubit dohromady a ještě pořád jsem nenašla vhodný "režim", kdy bych stíhala všechno tak, abych byla spokojená hlavně já a ne jenom ti ostatní. To já totiž moc neumím, vždy se ohlížím na ostatní a pak se teprve starám o sebe.
S tímhle "zlozvykem" se snažím seknout, chci žít tak, abych primárně byla šťastná já. A pomalu, ale jistě se mi začíná dařit.
S blížícím se jarem (vím, jak vysvitne slunko, jde na mě jaro) se strašně těším na to, co bude. Nový semestr s ještě lepšíma předmětama, takové polobydlení s přítelem (jelikož jsem mamánek a prostě chci být alespoň pár dní v týdnu doma), konečně opět brigáda v minizoo a tím přísun nejen peněz, ale i zábavy a tak dále. Prostě jsem teď ve stádiu těšení se na lepší časy.

Mám hned několik cílů, které bych si chtěla splnit, není to wishlist, je to prostě cesta k většímu štěstí:

1. Starat se více o sebe a dělat si radost
2. Kvalitněji využívat čas, opět chci být více produktivní, protože odvedená práce mě těší. A to nejen v domácích pracích, ale i v činnostech co mě baví
3. Přemýšlet nad tím, co kupuji a zbytečně neutrácet
4. Souvisejíc s třetím bodem, šetřit peníze na léto, abych si ho pořádně užila, se vším všudy

Vše souvisí se vším a já doufám, že po tomhle zimním útlumu s mi opět vrátí obrovská chuť do života, která mi dodává tolik energie.

O tom, jak nic nestíhám a přitom mám tolik času

Už jste si asi na Facebooku všimli, že jsem si vzala prázdniny od blogu, protože nic nestíhám. Ve skutečnosti je to trochu jinak.

Já bych i stíhala, ale už jsem opět strašně neproduktivní a spoustu času strávím bezcílným brouzdáním na internetu nebo sjížděním videí na Youtube. Zoella vydává dvě videa denně a jelikož mě strašně baví, zabiju tím dost času. Znáte to, jedno video vás dovede k jinému a to k dalšímu a už to jede. Pak přejdu k ultimátům typu "V půl začnu něco dělat." načež se to posune na třičtvrtě, na celou a někdy i na čtvrt. A ještě k tomu zase hraju Travian a to je žrout času číslo 1.

K jádru pudla. Furt si stěžuju, že nic nestíhám, že na to nemám čas, ale ve skutečnosti mám času dost, jen ho prostě neumím dobře využít. Píšu si celkem dost To Do listů, ale většinou se ty úkony dají skloubit s kouknutím na Youtube nebo klikáním Travianu, ale u zkoušek tomu tak bohužel nebude.
Skloubit dohromady školu, přítele, práci, rodinu a "koníčky" fakt moc nejde. Nebo ono to jde, jen já to neumím správně.
Prostě se občas nedokážu pomalu dokopat ani k tomu, abych vylezla z postele (dneska jsem měla budík na 9:00, válela jsem se do půl 11, co jsem asi tak stihla udělat). Zároveň ale mám dny, kdy si všechno naplánuji do posledního puntíku a do ničeho se nemusím nutit. Všechno jde samo, jako po másle.
Nevím, čím to je a co to ovlivňuje, možná počasí, možná prostě to, jak se vyspím, ale já bych chtěla, abych se mohla "svobodně" rozhodnout já sama, že to půjdu udělat. Bez ohledu na okolnosti.

Jsem tak celkově poslední dobou ve stresu a nervózní, může za to nejen škola, ale částečně i to, že jsem teď jaksi bez peněz a bude trvat nějakou dobu, než se dostanu do normálu. Což není problém, rodiče mě stále živí, ale doteď to bylo jen z menší části, teď to bude muset být asi z té větší a já se kvůli tomu cítím divně a nesvobodně. Prostě jsem si zvykla na nějaký standart toho, co si za své můžu dovolit a co ne, teď se to vše zbortilo. Nemám tolik času na práci, bohužel.

Ještě mám na srdci jednu věc. Blog se asi trochu změnil a asi i změní. Nějak mě omrzelo focení na starý foťák a tak prostě nefotím. Stejně tak mě omrzely nákupy, kosmetika apod. Spíše se teď zase vracím ke knihám, k poznávání, k životu vysokoškoláka a na blogu se to hodně promítá. Nevím, jestli to tak bude vždy, věřím, že s příchodem jara (což, je ještě za dlouho :() dostanu nový impuls energie, jako vždy a bude to zase lepší. Chladno, krátké dny a dlouhé večery mi prostě nedělají dobře. Nikdy.

Deník vysokoškolačky, díl II.: Neschopnost soustředit se

.... Když už jsem v pořádku a včas dojela do školy, uklidňuje mě myšlenka, že tam nestrávím celý den, ale většinou buď jen dopoledne nebo odpoledne a vždy se jedná jen o dvě přednášky (vyjma úterý, to je jen jedna).
Prostě pohoda. Jenže tahle pohoda je až moc velká pohoda a já jsem díky tomu tak moc líná, že nejsem schopna poslouchat přednášejícího, pokud zrovna nejsem na zoologii nebo parazitologii, která mě fakt zajímá a profesoři to vážně umí podat zábavně a chytlavě.

Bohužel, drtivá většina ostatních přednášek má stejný scénář: Sednu si, většinou někam do zadnějších řad nebo ještě lépe na balkon, vyndám si papír, penál a pokus o poznámky z předchozích hodin. A telefon, ke kterému jsem už přibalila i tablet. Notebook s sebou neberu, je totiž moc velký. Chvíli výuku sleduji, ale jakmile nějaké části neporozumím, smůla. Přednášející právě přišel o jednoho posluchače. Následující hodinu brouzdám po internetu nebo hraju hry. Těžká pohoda.

Jenže mě to rozčiluje. Jelikož (logicky), čím míň budu poslouchat na přednáškách, tím víc se toho pak na mě nabalí před zkouškama. Genetika, biologie buňky, to nechcete. A tak neustále, marně přemýšlím, jak se donutit poslouchat a dávat pozor. Docela mi pomohl tablet, kam jsem si stáhla výpisky a při poslouchání jsem je sledovala. Ovšem když se přednáška dostane do bodu, kdy rozumím vlastně jen spojkám a předložkám, je zle. V lepším případě opět beru do ruky mobil, v horším případě (ne pro Lenku, která je šťastná, že bude o hodinu dřív doma, ale pro Lenku, která pak bude o zkouškovým brečet a panikařit) si sbalím svých pět švestek a vydávám se na cestu domů.

A tak každý den svádím vnitřní boj a začínám pozorovat změnu k lepšímu (díky bohu za tátovo tablet). S blížícím se zkouškovým, narůstající panikou a zjištěním, že některým věcem absolutně vůbec nerozumím, se častěji nutím k poslouchání. Prostě se musím hecnout a jít do toho po hlavě. To bych ale nesměla být tak líná.

Tuším, že takovýhle boj svádí nejen vysokoškoláci, ale i středoškoláci. Jenže na té střední vás alespoň částečně nutili, ať tam chodíte a dáváte pozor, přeci jen je to takové "povinné nepovinné" vzdělání. Trochu mě rozčiluje, že na vysoké je to všem jedno, jestli nějaká Lenka na přednášku přijde nebo ne. Nadruhou stranu je to super, ale prostě potřebuju někoho, kdo mě k tomu dokope.

Tak se pochlubte, máte/měli jste to tak také? Jak jste se donutili makat? :)

Deník vysokoškolačky, díl I.: Dojíždění

Asi už mě docela dobře znáte a pokud ne, brzy zjistíte, jak moc problémový člověk jsem. Po nástupu na vysokou si to uvědomuji čím dál tím častěji, protože už pomalu není dne, kdy bych nějaký problém neměla a nebo alespoň nepřemýšlela nad tím, jak moc pravděpodobné je, že se mi tenhle a tamhleten problém stane.
A jelikož tu poslední dobou byly samé "vážnější" články, rozhodla jsem se vás pobavit slastmi a strastmi mého vysokoškolského života. No a, protože jsem to já, slečna Lenka šikovná a klidná za každé situace(ironie), rozhodně se vše nevejde do jednoho článku.

Dnes bych probrala cestování a dojíždění do školy a ze školy. Asi hlavně kvůli přítelovi a kvůli rodině a brigádě, jsem si místo koleje zvolila dojíždění. Není na tom nic složitého, rychlíky od nás do Prahy jezdí každou hodinu a cesta trvá přibližně(ach ta zpoždění) 45minut. Pro mě, už tady začínají první problémy: "V kolik vyjíždět z domu abych na nádraží nebyla ani brzy ani pozdě?". Když si tuhle primitivní otázku zodpovím a v pořádku dorazím do Prahy, začíná lov na metro a na tramvaje.

Když už konečně trefím správný směr metra a nastoupím, nahodím výraz a lá "jsem Pražák" a v metru umím jezdit", načež se metro rozjede a já skončím přinejlepším v objetí cestujícího vedle, v horším případě na druhém konci vagónu. Tohle budu muset ještě potrénovat. Jakmile jízdu překonám, samozřejmě z metra vylezu na druhé straně, než potřebuju a od zastávky tramvaje mě dělí nejméně čtyřproudová silnice, kde se prohání snad všechny dopravní prostředky světa. Konečně jsem na zastávce a přijede má tramvaj. Nastoupím a opět nasazuji Pražácký výraz. Opět neúspěšně. Načež zjistím, že jedu pozdě, a že přijdu pozdě. Do školy docházím uřícená, červená a psychicky na dně. To vše platí, pokud se cestou někde neztratím.

Statečně překonám všechny přednášky a vyrážím na nádraží. Opakuje se tramvajový a metrový scénář a já jsem konečně ve vlaku domů. Stejně, jako ráno, si nesednu a pokud náhodou ano, společnost mi dělá nějaký smraďoch a chlápek se čtyřmi kufry. Venku už je tma a já mám samozřejmě nervy, abych neusnula, jelikož je mi úplně jasné, že bych se vzbudila v Mnichově, a to nechci. Další problém tmy je to, že nepoznám, jestli už jsme doma, protože vlak má občas dvě mezizastávky a občas jen jednu(v pondělí jsem si vyzkoušela osobák, který měl zastávek asi tak 10).
Statečně vystoupím na správném nádraží a zbývá mi poslední cestovně-dopravní problém. Vycouvat z parkoviště, kde není nic vidět přes auta, která jsou zaparkovaná vedle vás a pokud tam stojí nějaký šikula, je to fakt těžký.

Jsem doma, vyčerpaná, ale šťastná, že jsem přežila! :)

Musím vám ale říci, že se lepším a dojíždění se stává menším problémem, článek vlastně popisuje můj první týden ve škole.

Najde se podobně talentovaný cestovatel i mezi čtenáři? :)

EKO nebo EKO?

Dnešní článek bych ráda pojala jako soubor mých názorů na několik hodně diskutovaných témat v poslední době. Jsem totiž hrozně zmatená a chci vědět, jestli jsem sama nebo ne.
Ještě vůbec nevím, jak kvalitní to bude článek, jelikož mám toho na srdci hodně a nevím, jak to ventilovat.

Zkrátka jde o to, že všude se teď mluví o tom, že bychom měli být více ekologičtí a více se zajímat o životní prostředí. Také bychom ale měli být ekonomičtí a měli bychom šetřit peníze, vodu, využívat alternativní zdroje energií a šetřit zdroje neobnovitelné.
Měli bychom se zajímat o to, co jíme, co si oblékáme a čím se malujeme a snažit se kupovat takové výrobky, které nejsou škodlivé ani pro nás ani pro životní prostředí.

Když vše spojím dohromady, představím si celkem jasné a jednoduché pokyny:

• Šetři vodu. Zavři kohoutek, když se mydlíš, čistíš si zuby,...
• Choď více pěšky, jezdi na kole nebo si třeba kup auto na plyn.
• Kupuj si BIO potraviny, podporuj rodinné, lokální firmy, farmy, chovy.
• Kupuj si oblečení od ověřených prodejců, kteří šijí mimo Asii nebo od menších firem.
• Čti složení kosmetiky a kupuj takovou, která nebude obsahovat škodlivé látky.
• Přemýšlej nad tím, co si kupuješ. Potřebuješ to? Obejdeš se bez toho?

Pokyny jsou vážně snadné, chce to jen trochu přemýšlení navíc. Ale přeci jen tady jeden problém je a tím problémem jsou peníze. Bez většího obnosu peněz totiž nelze některé body splnit.
Ráda si koupím BIO potraviny, ale jejich cena je téměř vždy vyšší, než cena "klasických" potravin. Chtěla bych si koupit tričko od menší značky, ale stojí několikanásobně víc, než tričko z "háemka". Chtěla bych si koupit přírodní kosmetiku netestovanou na zvířatech, ale nemůžu si ji dovolit.

Co mám tedy dělat?

Jak můžu být ekologická a zároveň ekonomická zároveň? Vše co je eko/bio/vegan je drahé a pokud chci být i ekonomická a šetřit peníze, neměla bych si to kupovat, jelikož to vlastně nutně nepotřebuji a můžu si koupit levnější alternativu. Což je výhodné pro mě, ale není to ekologické.

Zkrátka nedokážu pochopit, jak něco co je dobré pro planetu nebo pro nás, může být dražší než to, co nám škodí. Zákonitě by to mělo být naopak. Cigarety jsou škodlivé a také jsou drahé, alkohol je také drahý. Jsme pak vlastně nuceni kupovat to levnější a škodlivější jídlo/oblečení. Proč no není naopak?

Já jsem na tom zatím tak, že oblečení, jídlo i kosmetiku nakupuji podle ceny, ne podle toho, odkud je a co obsahuje. Bohužel nemohu jinak.
Snažím se to ale kompenzovat v jiných věcech. Šetřím vodu, třídím odpad, nekupuji si balené vody a snažím se hledat další způsoby, jak planetě ulehčit.

PROSTĚ NEMŮŽU BÝT EKOLOGICKÁ A ZÁROVEŇ EKONOMICKÁ.
 

Napište mi, jak se k této problematice stavíte Vy a co děláte pro naši planetu a hlavně pro sebe. Šetříte si na kosmetiku nebo na oblečení?